V určitém okamžiku mého herního života se vše změnilo. Poté, co jsem většinu svých dvaceti let strávil několikahodinovým maratonem her a po celodenním hraní jsem se vracel s očima plnýma krve, se mé priority změnily. Teď už nemůžu hrát, i když stále slyším volání konzole a toužím se nechat pohltit hrou. Umírněnost je klíčová, ale najít způsob, jak se odnaučit nezdravým herním návykům, je těžké. Nebo alespoň do hry The Legend of Zelda: Breath of the Wild to tak bylo.
Od roku 2017, kdy hra vyšla, se toho hodně změnilo. Jednak mám teď batole a můj herní čas je omezen na patnáctiminutové nebo půlhodinové intervaly, a Breath je typ hry, ve které se hráči ztratí na celé hodiny. Ale v očekávání pokračování hry - Tears of the Kingdom, které má vyjít v květnu příštího roku - mi opakované hraní připadalo nezbytné. A tak jsem se rozhodl najít způsob, jak velkou hru vměstnat do mého malého přídělu herního času. Trik? Stanovení cílů. Teď pokaždé, když vezmu do ruky ovladač, byť jen na pár minut, ujistím se, že mám splnit zcela konkrétní úkol, a pak ho splním. Je to stejně uspokojující jako ztratit se, ale mnohem pohodlněji se to vejde do času, který mám.
Zpočátku jsem se obával, že tato metoda nebude fungovat. Už jednou jsem se pokoušel přehrát Breath a opustil jsem to, než jsem se dostal do stáje Dueling Peaks, protože jsem neměl čas se do hry plně ponořit. Ale tím, že jsem si dal jasně označený seznam úkolů, jsem se nechal vtáhnout mnohem snadněji - a měl jsem jasný způsob, jak z toho vystoupit. Úplně to změnilo můj způsob hraní her.
Někdy, když mám pár hodin na hraní, může to znamenat, že se pustím do hry Divine Beast. Když mám patnáct minut, může to být nalezení pěti Hyrule Bass, abych vylepšil nějaké brnění, nebo prozkoumání vrcholu hory (tentokrát hledám všechna semínka Koroka, takže je s tím spojeno hodně lezení). Součástí radosti ze hry, jako je Breath of the Wild, je to, že za každým rohem je vždycky něco, a já si naprosto dovolím odbočit. Ale pokud vím, že nemám čas něco plně prozkoumat, prostě si to označím na mapě a pokračuji dál - a pak se tato značka stane cílem pro další herní sezení.
Je to podivně systematický způsob, jak hrát tak otevřenou hru s nekonečnými možnostmi, a upřímně řečeno, je to možná opak toho, co tvůrci Breathu zamýšleli. Ale pro můj mozek to funguje s časem, který mám. Tohle hraní mě moc baví, i když ho hraju v časových blocích o velikosti Tetrisu.
Kdo ví, možná se tentokrát dokonce nechám dočíst.
